#matkazuzeta
08/03/2017
Matka, věc veřejná
Když jsem otěhotněla, rychle jsem zjistila, že můj jiný stav je věc, na kterou mají všichni názor. Začalo dlouhé období nevyžádaných rad. Nejen nevyžádaných, ale v mnoha případech i nesmyslných.


Každý, kdo tím prošel asi ví, o čem mluvím:

- nejezdi na kole, chceš to dítě zabít?
- necestuj, chceš to dítě zabít?
- nejez tohle a nepij tohle, chceš to dítě zabít?
- nechoď do práce, chceš to dítě zabít?
- vyspi se do zásoby, po porodu už se nevyspíš. (Do zásoby!!! Pokud už se to někomu povedlo, dejte mi prosím vědět, opravdu mě zajímá, jak se to dělá.)
- joo, teď je to ještě pohoda, jen počkej po porodu....

Člověk by si snadno začal myslet, že cílem všech žen v očekávání, které pouze neleží, nejedí za dva a nečekají na datum porodu (po kterém bude všechno ještě horší, jen počkej!) je zabít své nenarozené dítě. Pokud jsem si naivně myslela, že porodem se výskyt těch nejchytřejších lidí okolo mě sníží, pletla jsem se. Všichni měli zaručeně ten nejsprávnější názor na to, jak jsem měla rodit, jak jsem měla kojit, jak mám dítě oblékat, jak moc nebo málo se mu věnuji. A nikdo neváhal mi ten názor sdělit.
Znáte nějaké jiné téma, které je tak výsostně intimní, jako porod, kojení nebo výchova dítěte? Odvážili byste se mluvit kamarádce do vztahu s rodiči, sexuálních praktik nebo způsobu jakékoliv léčby? U mateřství jakoby žádné hranice zdrženlivosti a občas ani slušnosti neexistovaly.
Pro každou těhotnou nebo novopečenou mámu je to období obrovské nejistoty, nových zkušeností, nových emocí. Musí se zorientovat ve věcech, které jí do té doby nic neříkaly ( a tím nemyslím jen speciální mateřský a těhotenský slang a opravdu po mě nechtějte, abych tady ty výrazy použila). A všechny chceme a potřebujeme podporu. Jenže v dnešní společnosti, kde se matka stala věcí veřejnou, jakoby na každý problém existoval jediný správný, ale o to radikálnější názor.
Pokud rodíte přirozeně, jste hrdinka a víte, zač je toho loket. Pokud rodíte až moc přirozeně, jste nezodpovědná lesana, která riskuje život svůj i dítěte. Pokud rodíte sekcí, nejspíš to máte ze strachu zaplacené a nebudete mít s dítětem správný vztah. Pokud kojíte, jste správná máma.
Pokud kojíte na veřejnosti, jste nebezpečná aktivistka, pokud nekojíte, nejspíš jste něco pokazila, jste pohodlná a nebudete mít s dítětem správný vztah.
Očkujete? Šátkujete? Máte chůvu? Nejste na mateřské? Jste na mateřské moc dlouho? Půjčujete dítěti tablet? Je dítě v roce bez plen? Spí s vámi v posteli? Dali jste ho do vlastního pokoje moc pozdě nebo moc brzy? Jí bio? Jíte bio vy? Každé nepatrné rozhodnutí vás řadí do předem vymezené škatulky. Krkavčí matka, bio matka, nedůsledná matka, matka "tak proč jste si to dítě pořizovala." A nejvíc kritické a zlé jsou: ostatní matky.
Mám děti, protože jsem je vždycky chtěla. Stejně jako jsem chtěla být v něčem úspěšná a dělat, co mě baví. Mám ohromné štěstí, že se mi splnilo obojí. Pokud by bylo potřeba se kvůli dětem práce vzdát, udělala bych to bez váhání. Po narození #ameliezbubence jsem měla pocit, že to potřeba není. Byla klidné, společenské miminko, bylo jí jedno, jestli spí a jí doma, v kanceláři nebo v opeře. Kojila jsem (i na veřejnosti), ve 4 měsících s námi byla poprvé u moře, do prvních narozenin několikrát cestovala letadlem. Má chůvu, chodí do jeslí a asi na 3 zájmové kroužky. Půjčujeme jí tablet. Děláme věci tak, jak nám vyhovují a hledáme si tu nejlepší společnou cestu. Je zdravá a šťastná. A my také.
S Matildou bylo už od začátku těhotenství všechno složitější a když bylo potřeba, veškerý pracovní i osobní život šel stranou. Ale jakmile jsme byli všichni stabilizovaní, i #lvicematilda ve 4 měsících poprvé letěla k moři – jen jsme se předtím zeptali asi 50 lékařů. A potom jsme si to skvěle užili.
Mateřství není soutěž a není na něj manuál. Je to proces, který zahrnuje minimálně dvě individuality a mnoho proměnných. A taky hodně lásky. Naše děti se narodily do naší rodiny a staly se součástí našeho životního stylu – ne naší sousedky, kamarádky nebo paní z internetové diskuze. Jsem ráda za všechny kamarádky s podobným mentálním nastavením, se kterými se u vína ráda poradím a s klidem si řekneme, že to nebo ono na naše děti nefunguje. Že jsme možná úplně neschopné. Že bez dětí to bylo jednodušší (ano, bylo). Jsem ráda za každou z nich, se kterou se v různých rozhodnutích dokážeme podpořit a nevnucovat si při tom právě to naše řešení. A hlavně jsem ráda, že v naší rodině i v době internetových diskuzí a mnoha zaručených pravd platí, že nejlíp mi vždycky poradí maminka.

27
INSTAGRAM FEED