V našich geopolitických podmínkách nevidím žádný důvod být feministkou ve smyslu boje za ženská práva. Vždyť každá žena tu může řídit auto, pracovat v jakémkoliv oboru, volit, vzdělávat se, mít nebo nemít děti, nosit jakékoliv oblečení. Mám kolem sebe naštěstí dost úspěšných a sebevědomých žen, abych věřila, že každý si v dnešní době může zařídit život, jaký chce, na základě svých schopností, vůle a disciplíny, ne na základě pohlaví, sexuální orientace nebo barvy pleti. Z hlediska legislativy ženám nikdo žádná práva ani možnosti neupírá, stejně jako Romům, homosexuálům a dalším skupinám, které se často cítí diskriminovány.
Je totiž potřeba říci i to, že každý z nás má přirozený sklon diskriminovat a taky to každý z nás dělá. Při výběru životního partnera či partnerky někdo diskriminuje blondýny, někdo ženy nad 80 kg, někdo ženy bez vysokoškolského vzdělání, někdo muže bez příjmů, někdo muže s bradkou – protože s nikým takovým žít nechce. Při výběru chůvy bych určitě diskriminovala kuřáky, fanoušky Ortelu, osoby se záznamem v trestním rejstříku. Protože naše životy mnohem víc než právo ovlivňují zažité stereotypy a vlastní volby.  
Nebudeme se bavit o výjimkách na jedné ani druhé straně spektra, pojďme se bavit o statisticky relevantních faktech – v ČR pobírá rodičovský příspěvek na dobu strávenou s dítětem doma (ne, opravdu se to nejmenuje mateřská dovolená) 98 % žen. Tedy naprosto drtivě je to žena, kdo se vzdá práce, příjmu, na který je zvyklá, a sociálního života, na který je zvyklá. 
Nejčastější argument, proč to tak je, zní: biologická podmíněnost. Muž nemůže být těhotný ani kojit. Jenže toto období řeší tzv. peněžitá pomoc v mateřství, která se vztahuje k závěru těhotenství a prvního půl roku života dítěte a je vypočítána z předchozí mzdy. Je tedy mnohem spravedlivější a logičtější, než navazující rodičovský příspěvek, který je pro všechny bez rozdílu 220 000 Kč a který dává rodiči možnost být až 4 roky doma.
A zde nastupuje druhý faktor – společenské stereotypy. Ono se prostě čeká, že to bude žena. Že muž se postará a rodinu zabezpečí. A nutno říct, že stejně jako péče o děti, ani tohle není nic jednoduchého. Je to tedy v rámci rodiny dělba práce, na které se oba zúčastnění dohodli. Pokud nějaká diskuze proběhla. A pokud neproběhla a ženě dané nastavení vadí – je to chyba muže?
Proč si ženy často stěžují, že je těžké vrátit se do práce? Že neexistují odpovídající úvazky, že neexistují firemní školky nebo dost míst ve státních školkách? Protože státní podpora rodin je špatně zacílená. Nemotivuje ženy k návratu a nevytváří jim pro to podmínky. Soukromý zaměstnavatel by možná podmínky rád vytvářel, pokud by v rámci „antidiskriminace" nebylo zakázáno hovořit s ženou - zaměstnancem o jejím plánovaném těhotenství. Protože potom by měl možnost hovořit s ní také o tom, kdy je ochotná se do práce vrátit a nabídnout ji adekvátní podmínky, ze kterých by mohli těžit oba.
Pro pobavení nyní několik ukázek obrácených genderových stereotypů z každodenního života:

1. Dobře vypadající muž přijde na pracovní pohovor, pod košilí se mu nepřehlédnutelně dmou svaly. Místo získá. Všichni jeho kolegové si myslí, že práci získal díky vzhledu a ne schopnostem.
2. Otec od rodiny večer na vernisáži s přáteli. Někdo z přítomných mu položí otázku: A kdo ti dnes hlídá?
3. Auto dlouze parkuje do řady stojících vozidel. Za ním čekající řidiči si říkají: Ježiši to musí být chlap, to snad jinak není možný!
4. Muž ke kamarádům: Sorry, já teď už nebudu chodit na fotbal a do hospody a z práce budu odcházet přesně v pět, narodilo se mi dítě.
5. Řečnická otázka v novinách: Proč se muži neustále snaží vyrovnávat ženám? Jestli chtějí rovnost, tak ať si vaří sami.

Dá se s těmito zažitými modely a škatulkami účinně bojovat? Věřím, že dá. Ne tím, že se nad nimi budeme rozčilovat a upozorňovat na každé genderově nekorektní vyjádření. Ale tím, že z nich sami vystoupíme. Tím, že vlastním chováním ukážeme jiným ženám možnost, že to jde.
V jedné diskuzi jsem četla názor, že za pojmem feminismus dnes vidíme jen hanlivé označení, místo chuti bojovat za svá práva. Kolik z nás tu chuť a odvahu reálně má?
A je tedy feminismus potřeba? Podle mě ano, protože jej vnímám jako snahu povzbudit ženy, aby našly sílu a odvahu říct si o to, co chtějí – doma, v práci, ve veřejné sféře. Jak se můžeme bavit o rovnosti, když některé ženy poděkují svému muži za to, že přebalil jejich společné dítě. Když kandidátka na ředitelku České televize prohlásí „je na čase se pustit vařečky, ve vedoucích funkcích je málo žen." Dokud potřeba změny nevzejde od nás, žen, nemůžeme ji rozhodně čekat od nikoho jiného. 
A tak je na místě říct i to,  zda o feminismus vůbec někdo stojí? V náladě společnosti to vnímám tak, že malé procento žen se bude bít za rovné příležitosti a podmínky, ale většina bude spokojena s tím, co má – klídek na mateřské, chlap se postará, nějak vyjdeme, já pečuji o děti, vařím, uklízím, nakupuji a jeho necháme vyspat a zajít si do posilovny a na pivo. A všechno to schováme pod ušlechtilou myšlenku mateřství, protože děti potřebují mámu.
Občas je mi těch chlapů až líto, protože ženy je automaticky vyloučily z nejdůležitější části jejich životů – výchovy dětí.
Přála bych nám víc odvahy, víc ambicí, větší rozhled. A především méně ukřičených aktivistek a více ženských vzorů.
Mám dvě dcery a to je velký závazek.