#matkazuzeta
10/04/2017
Instalife
Jsme díky Instagramu pořád v obraze? Nebo nám naopak něco uniká? Filtrujeme si i offline život? A jsou naše #instaživoty opravdu tak #coolasfuck?


- Představ si, ona už zase byla na dovolený!
- Já vím, měla to na instáči.
- Hele, ale už tam dlouho neměla toho svýho Božskýho, bůhví jak to mají!
- Přesně! Ale vidělas tu její šatnu??

Kolikrát jste podobnou konverzaci slyšeli nebo se jí přímo účastnili? Kolikrát jste soudili něčí život jen podle toho, co o něm veřejně sdílí?
O povrchnosti sociálních sítí toho bylo napsáno už mnoho. A často, stejně jako tento článek, je to trochu střelba do vlastních řad. Jedeme v tom všichni. 
Občas si u těch ideálních fotek říkám: přerovnal kvůli téhle fotce polovinu knihovny? Uklidila tu kuchyň celou nebo jen ten čtvereček na fotce? Bylo to jídlo ještě teplé, než ho naaranžovala a vyfotila? Kolik čokolády tomu dítěti slíbila, aby aspoň na 10 minut sedělo bez hnutí v perfektní kompozici skandinávského designu? Jsou i dny, kdy ta holka nemá udělanou manikúru? A tu nohu má v tomhle úhlu už napořád nebo umí stát i normálně?
Instagram a Facebook jsme si zvolili jako výkladní skříně našich životů, kam sdílíme jen to, co chceme, a tak, jak chceme. Možná proto, abychom si budovali nějakou image, možná proto, že si to tak sami chceme pamatovat a věřit tomu, že je to realita. Je to náš soukromý Vogue bez křídového papíru, ve kterém jsme sami sobě tou největší celebritou a zároveň paparazzi. Pokud tohle sdílení nablýskaných střípků našich životů považujeme za povrchní, musíme nutně vidět povrchnost i v jeho vnímaní a interpretaci.
Opravdu si někdo myslí, že můj život je jen super jídlo, nové boty, zajímavé večírky a vždy čisté a hodné děti?
Že když někdo zveřejní denně 10 fotek s hashtagem #happycouple udělá to z nich šťastný pár? Nebo tím spíš utvrzujeme sami sebe i okolí, že to tak je? Určitě není náhoda, že podle průzkumů nejvíce společných fotek a zamilovaných komentářů zveřejňují páry (nebo spíše jeden z páru), ve kterém to příliš nefunguje. Určitě jich taky pár znáte. 
Rozdíl mezi instantním přátelstvím na sítích a tím skutečným v životě je možná právě v tom, že u opravdových přátel nás zajímá i to, co nesdílí. To, co na stylizovaných fotkách chybí. Smutky, nejistoty, každodenní rutina. Důvody a cesty, proč jsou věci tak, jak jsou. Co k tomu vedlo, jak se ohledně toho cítí?
V online světě jako bychom před zveřejněním jakékoliv fotky prošli autocenzurou a stejně jako obrázek prohnali filtrem i naše myšlenky. A tak radši napíšeme #foodporn #partyhard nebo #materskadovolenajenejlepsidovolena, místo toho, že obsluha byla příšerná a během hlavního chodu jsme se pohádali, nebo že už jsme tři noci nespali a naše skvělé dítě s vlastním hashtagem možná není zas tak skvělé a brzy ho vyhodíme z okna. Protože kdo by to lajkoval? A proč bychom to vlastně sdíleli, pokud by to nikdo nelajkoval? Každý, kdo jde se svou kůží na trh, chce publikum. A tak se bojíme být reálnější, upřímnější, víc sami sebou, opravdovější. Možná je to škoda. Třeba by nás všechny překvapilo, že i tak se to někomu líbí.
Nepatřím k těm, kdo říkají, že sociální sítě jsou zlo a měli bychom je omezovat. Připadá mi to, jako chtít kdysi lidem zakazovat psát své myšlenky na papír nebo fotit, protože už to bude vždycky dohledatelné a každý o tobě bude něco vědět. Určitě by ale bylo fajn, kdyby uživatelé sociálních sítí trochu víc přemýšleli – nad tím, co a jak sdílí, i nad tím, jak vnímají příspěvky ostatních. Kdyby svůj společenský status nepoměřovali počtem instantních přátelství a followerů, ale minimálně stejně pečovali o přátelství reálná. Ta, která se možná v určitých životních etapách mění, někdy utichnou, aby se po čase znova objevila, ale vždy tu jsou. I v okamžicích smutku, starostí a nejistot.
Přátelé, kvůli kterým se nemusíte prohnat žádným filtrem, abyste byli lajkovatelní.

29
INSTAGRAM FEED