#zuzetazkusila
01/08/2017
Léta a kruhy
Thelma a Louisa.
Harry a Ron.
Dara a Simona.
Kolik legendárních přátelství byste dokázali vyjmenovat? Kolik takových přátel jste za život sami měli? A pro koho myslíte, že jste BFF právě vy?


Způsob, jakým vnímáme přátelství, se od dětství k dospělosti výrazně proměňuje. Někdy je největším projevem vzájemných citů ne/sedět spolu u oběda, někdy nenávidět stejnou spolužačku, později sdílet první cigaretu nebo se vzájemně podpírat po první společné lahvi vína.

Dejte si chvíli času a spočítejte, kolik lidí ve svém okolí považujete za přátele. Nejen ty nejbližší. Všechny. A teď to číslo vydělte dvěma. Vědci z Institutu technologií v Massachusetts totiž zjistili, že pouze 50 % osob, které považujete za své přátele, hodnotí stejně i vás. Dokázali to v dotazníkovém šetření na příkladu více než 1300 přátelství. Respondenti měli ostatní ohodnotit na škále přátelství 1–5 a zároveň odhadnout, jak tito přátelé hodnotí je samotné. Výsledkem je, že vztah, který automaticky považujeme za reciproční, ve skutečnosti sdílíme jen s polovinou domnělých přátel.

Pokud jste stejně jako já právě propadli depresi, že vám zbylo asi 10 kamarádů, nezoufejte. Za přítele vás považuje 10 dalších, kteří vám vůbec nepřišli na mysl.
Většina reálných i filmových a literárních přátelství vzniká vlastně náhodně. Skupina lidí, která nemá mnoho společného, ale sdílí dva protější byty a kavárnu v New Yorku, případně adresu BH 902 10.

Od začátku gymnázia máme skupinu šesti kamarádek. Přes maturitu, různé univerzity, zahraniční pobyty, rozdílné kariéry, manželství, rozvody a děti – pořád jsme nějakým způsobem spolu. Dokonce jsme z maloměsta ve východních Čechách všechny skončily v Praze. Učitelka, právnička, marketingová ředitelka, umělkyně, čtyřnásobná matka a já. Kdybychom se potkaly až nyní, kamarádily bychom spolu? Velmi pravděpodobně ne. Protože to, co nás spojuje, je společná historie, tisíce zážitků, prostředí, které nás formovalo.

Pro dětská a pubertální přátelství je typický právě důraz na společné činnosti, sdílení času, ale také určování a posilování vlastního statusu a potřeb. V dospělosti už jde více o společné zájmy a hodnoty, city, péče a starost o druhého.

Zatímco v dětství máme většinou jeden okruh kamarádů, určený do velké míry věkem a stejným prostředím, ať už je to parta ve třídě, na ulici, nebo v zájmovém kroužku, v dospělosti se naše množiny přátel více diferencují, rozrůstají a kříží. Máme kroužek přátel z dětství, veliký okruh přátel ze studií, rozptýlený po celém světe. Máme množinu kolegů v práci, se kterými nás pojí aktuální každodennost, takže si pořád máme co říct. Rádi s nimi zajdeme na pivo. Ale zavolali bychom jim s prosbou o radu ve vztahu? Nejspíš ne. Přesto je považujeme za kamarády.

A potom je skupina přátel, jako ta naše holčičí parta, se kterou se nemusíme vídat denně a někdy se dokonce nemusíme vidět měsíce, ale vím, že komukoliv z nich můžu zavolat třeba o půlnoci a dočkám se pomoci, rady, útěchy nebo se aspoň zasměju.

A proč vlastně považujeme přátelství za tak důležité v životě? Už Aristoteles považoval přátelství za nezbytnou podmínku dosažení blaženosti, a to nejen jednotlivce, ale celé obce. Podle něj „nikdo nechce žít bez přátel, přátelé jsou útočištěm v neštěstí, mladé lidi přátelství zušlechťuje, staré opatruje a lidem v plné síle umožňuje konat krásné věci." Abychom si to neromantizovali – všichni máme i kamarádky, které nás často od stavu blaženosti odvádí na míle daleko a po návratu z baru bychom jen těžko řekli, že nás to zušlechtilo.

Dalším důležitým faktorem je, že se domníváme, že přátelství podléhá pouze našemu výběru. Rodina je nám daná a se všemi klady i zápory ji respektujeme (nebo se o to aspoň snažíme), u partnera je náš výběr podmíněn pudy, hormony, přitažlivostí. U přátel máme pocit, že jsme si je vybrali zcela nezávisle. Z hlediska psychologie to ovšem také není úplně pravda, je totiž dokázáno, že se v našich kamarádech rádi zrcadlíme. Podvědomě si je vybíráme tak, aby odráželi to lepší z nás, doplňovali náš společenský obraz a status. (Z tohoto pohledu je zajímavé, že mezi mými kamarádkami je několik modelek, ale i absolventek matfyzu a praktikujících věřících.)
Můj pohled na přátelství se samozřejmě změnil s mateřstvím. Pleny, příkrmy a deficit spánku nejsou pro většinu mých přátel atraktivní témata, stejně tak je jen pár nejbližších kamarádek, u kterých mě zajímají nekonečné pařby, románky na jednu noc a historky ve stylu „on řekl, že ona řekla, že...".
Hlavním faktorem je ale čas a priority. Představte si, že byste měli denně třeba 2 hodiny volného času, když pominu spánek a partnera, resp. rodinu. Čemu byste ho věnovali? Jen sobě? Několika blízkým kamarádkám? 10 plytkým konverzacím na facebooku? Je hodně situací, kdy dám přednost józe nebo knížce, před skleničkou s kamarádkou. Protože s veškerým respektem k nim, žádná z nich pro mě není tak důležitá, jako já sama.

S přibývajícím věkem dávám v mnoha oblastech života přednost kvalitě před kvantitou. Vybírám si. Vybírám si co jím, vybírám si za co utrácím, vybírám si, do čeho investuji energii. A tak jsem zjistila, že ne všechna přátelství musím nutně udržovat, že se můžu cítit líp, když se naučím říkat věci narovinu – včetně slova NE.

Nedávno se mi téměř po dvou letech ozvala kamarádka. Ne jedna z nejbližších, ale přesto fajn holka, se kterou jsme něco prožily a nikdy jsme neměly žádný konflikt nebo problém. Přesto se mi přestala ozývat. Já jsem v té době čekala druhé dítě, ona měla nového přítele, novou práci, říkala jsem si, že se naše cesty zkrátka dočasně rozešly a až přijde čas, zase se někde protneme. Dokud mi nenapsala, že se odmlčela kvůli problému, existujícímu jen v její hlavě, ve kterém jsem bohužel figurovala. Ve své zprávě mi vše dlouze vysvětlovala, sypala si popel na hlavu a vyjádřila přání, aby všechno bylo jako dřív. Tři dny jsem nebyla schopná reakce. Nakonec jsem překonala svůj přirozený sklon vyhýbat se konfliktním a nepříjemným situacím a narovinu jsem ji napsala, že po tomhle už do mého okruhu přátel nepatří. Nemám čas ani energii nikomu napravovat karmu, přetvařovat se a udržovat vztahy, které nemají pevné základy. Kdyby tehdy přišla a narovinu mi vše řekla, mohlo být všechno jinak.

Tato historka obsahuje jeden z typických rysů přátelství – Dr. Horst Heidbrink, psycholog a vědec, zmapoval, že většina přátelských vztahů nebývá na rozdíl od vztahů mileneckých ukončena nijak oficiálně. Typické je nechat vztah odeznít, vyšumět. I díky tomu se někdy po letech mlčení podaří vztah oživit – oficiálně vlastně nikdy neskončil. Tahle zadní vrátka ale v reálném životě vedou k mnoha pochybám a nejistotě. Často se stává, že nová životní situace, jako je například stěhování, změna práce nebo rodičovství, vedou k odcizování některých přátel.

Jedna z mých kamarádek mi nedávno řekla. „Od té doby co jsem na mateřské, jsem se neviděla s Lenkou ani Katkou. Došlo mi, že jsem to vždycky byla já, kdo se zajímal jak se mají a organizoval společná setkání. A když to teď nedělám, nedělá to nikdo. A asi jim to nevadí." Jak by to asi fungovalo, kdybychom k přátelství přistupovali jako k partnerského vztahu? Kdybychom si s kamarádkami řekli „promiň, už mi to s tebou nevyhovuje, neklape nám to, přestal jsem tě mít rád" nebo naopak „mám teď míň času, ale pořád jsi pro mě důležitá a zajímáš mě", místo abychom čekali, až se ozve ten druhý? Možná bychom zbytečně nepřicházeli o kvalitní vztahy a neztráceli čas s těmi povrchními jen v důsledku chybných předpokladů.

Ať už přátelství vnímáte skrze jakákoliv čísla, nic automaticky nepředpokládejte. Mluvte se svými kamarády, zajímejte se o ně, ujistěte je o tom, co pro vás znamenají. Pokud na to nemáte čas, selektujte je. Moje kruhy se s věkem zmenšují, zato jsou pevnější.
Když se dívám na tu naši různorodou skupinku holek, u kterých už ani nevím, proč je mám tak ráda, vždycky si vzpomenu na citát z legendárního filmu o přátelství, Stand by me: „Nikdy později jsem už neměl takové přátele, jako když mi bylo 12. A někdo jiný snad ano?"
A věřte mi, není větší výhra, než mít takové přátele už 20 let.


57
INSTAGRAM FEED