Jdeme s kamarádkami na víno, poslouchám historky z jejich zaměstnání, stížnosti na kolegy, přesčasy, šéfy. Závěrem se vzájemně uklidní konstatováním: "To si nevybereš. Je to všude stejný."

Maminky na hřišti řeší, v jakém období vzdoru a negace zrovna jsou naše dítka, jak jim to komplikuje život, jaké jsou nejlepší triky jak to zvládnout. Případně, že se to prostě musí přečkat. Protože je to přece všude stejný.

Včera v restauraci parta chlapů probírá hypotéky, leasingy, kolik musí vydělat, aby bylo ještě na zimní dovolenou, jak se cítí pod tlakem. A já přesně vím, co přijde...

Strašně bych v takových situacích chtěla aspoň chápavě přikyvovat, ale nemůžu.
Protože to není všude stejný.
Je to jenom tak, jak to VY dovolíte.

A mimochodem - všimli jste si, že by někdy byly všude stejné okamžiky štěstí, radosti, romantiky?
Kdepak, ty jsou úplně jedinečné. U těch se nepotřebujeme utvrzovat, že v tom nejsme sami.