#matkazuzeta
27/10/2017
#metoo

Kampaň #metoo dorazila do Česka a nepřekvapivě tu víří úplně jiné vášně, než v zemi svého původu, v Americe. 
Je to hon na čarodějnice, nebo průlom v tom, jak mluvit o sexuálním násilí? 



O co vlastně jde?
Vše odstartovala aféra jednoho z nejmocnějších mužů Hollywoodu, producenta Harveyho Weinsteina, kterého hned několik žen obvinilo ze sexuálního obtěžování, nátlaku i znásilnění. Jakmile se o tom začalo mluvit, jakoby se prolomila hráz a ke stejnému zážitku se přidávaly další a další lidé, včetně těch největší hvězd, jako například Angelina Jolie nebo Cara Delevigne.
Alyssa Milano na svém twitteru příběh zobecnila, zakončila hashtagem #metoo a vyzvala všechny, kdo někdy zažili něco podobného, aby se pod stejným heslem ozvali také.
A voilà, máme tu desítky milionů příběhů, téma se řeší v Evropském parlamentu a globálních médiích.
Rezonuje samozřejmě i u nás:

Cože tahle? Ať je ráda, že na ví vůbec někdo sáhl.
Udělala kariéru přes postel a po 20 letech si vzpomněla, že se ji ten dědek vlastně nelíbil.
Kdyby Weinstein vypadal jako Brad Pitt, nikdo by si nestěžoval.
Že jí manžel mlátil? Očividně málo.

Nekecám.
Všechno výše uvedené se opravdu v reakcích objevilo.
Neanonymně – taky proč by se za takhle osvícený názor měl kdokoliv stydět?

Obecně tu převládá názor, že jde o hysterii a hon na čarodějnice. Slýchám argumenty, že "pošahaný feministky" považují za obtěžování, i když se na ně někdo se zájmem podívá nebo jim podrží dveře (což jsem reálně nikdy od nikoho neslyšela).
Sama vidím, že i v mé sociální bublině probíhá téměř závod o to, aby každý z paměti vydoloval aspoň jeden #metoo zážitek.
A to je možná ten problém – ženy zveřejňují jako příklady sexuální agrese, napadení nebo obtěžování i takové zážitky, které si s těmito pojmy většinou nespojujeme.
Nechci nijak zpochybňovat sílu individuálního prožitku a subjektivní vnímání dané situace, ale možná by stálo zamyslet se nad tím, co si o takových odhaleních pod hlavičkou #metoo musí myslet oběti skutečného sexuálního násilí a jestli se pro ně celá kampaň nakonec nestane ještě větším traumatem.
Exemplárním příkladem je herečka, která si po 4 letech vzpomněla, že ji "sexuálně napadl" devadesátiletý stařík upoutaný na invalidní vozík. Při čtení takových příběhů se musím ptát, jestli se z dobrého sluhy nakonec nestává zlý pán.
Rozhodně by neškodila trocha soudnosti a zdravého rozumu na obou stranách. Jak v tom, co se pod #metoo zveřejňuje, tak v tom, jak na to reagujeme.
Nehledejme za každou cenu sexuální útok v situacích, kde není ani žádný útok, ani jakýkoliv sexuální podtext.
Pojďme se shodnout, že komentovat či osahávat časti těla člověka, s nímž nejsme v intimním vztahu, nemusí být danému člověku příjemné a má právo na to reagovat. Je to nepřijatelné, i když v tom možná nevidíte sexuální agresi.
A v neposlední řadě – ať už si o tomhle trendu myslíte cokoliv, shazovat a relativizovat ho, ničemu nepomůže.
Mluvit o tom a vymezovat hranice toho, co je a co není obtěžování či útok třeba přispěje k tomu, že se budoucí oběti začnou chovat podle tzv. logických vzorců – proč jsi mu nedala facku, proč jsi to nikomu neřekla? Třeba už to teď půjde.
Kéž by díky tomu za 10 let nebyla podobná kampaň potřeba.
Aktuální otázkou dneška pro mě tedy není, zda se jedná o hon na čarodějnice pod tlakem přehnané politické korektnosti a feministické lobby. Ale jak dosáhnout toho, aby #metoo nezůstalo tím, čím je teď - jen virální kampaní, jen slovy. Jak přeměnit hashtag v činy, které budou mít reálný pozitivní dopad.
Možná, jak zmínil jeden z diskutujících: "Neučme dívky, jak se vyhnout znásilnění. Učme chlapce, že normální je neznásilňovat."
Dokud si vzájemný respekt, bez ohledu na pohlaví, nedovedeme projevit ani ve virtuálním světě, co můžeme čekat v realitě?
A abychom byli genderově korektní, v USA se pod kódem #metoo svěřují i muži, takže se dávno nehraje na hřišti ženy vs. muži, ale pachatelé vs. oběti.

Pro odlehčení na závěr: na twitteru vznikl účet Man who has it all, který naprostá klišé a genderové stereotypy obrací vzhůru nohama.

"The photographer I work with actually respect s models. She doesn't grope their penises. She's great. We are SO lucky." – John, model
"Apparently you cant just grab a colleague's penis in the office anymore?!! What next? No just standing there? Madness." – Claire, CEO
"I cant believe, anyone would accuse me of grabbing handsome young man penis. I have friends who are men!" – Claire, CEO

Možná to z této perspektivy bude i některým mužům jasnější ☺

Závěrem? Neomlouvejme hulvátství a nepřijatelné jednání bojem proti přehnané politické korektnosti. Ta nemá se základy slušného chování a respektem nic společného.

35
INSTAGRAM FEED