#eventholka
04/02/2017
Co mi letos v zimě nechybí

Dnes, když jsem uložila děti, jsme si po úplně obyčejné rodinné sobotě otevřeli cider a užívali si klidný večer. Teplé ponožky, tepláky… A mně najednou došlo, že je první sobota v únoru. Den, který jsem posledních 5 let trávila ve večerní róbě na červeném koberci Státní Opery. 



Nejdřív mě trochu pohltila vlna nostalgie a lítost, že kvůli rekontrukci opery se letos Ples v Opeře neuskuteční. Že společně s celým týmem nezažíváme tu jedinečnou slavnostní atmosféru, ten zvláštní mix vyčerpání, euforie a neuchopitelného smutku, když spadne opona a rok práce je pryč.
Vzápětí se mi ale začaly vybavovat i věci, které mě na tomhle projektu tak úplně netěší:
- bulvární novináři
- lidé, kteří si na mě vzpomenou jen jednou za rok – koncem ledna s požadavkem na vstupenky zdarma
- módní policie
- tiskové konference
- stres z toho, být pod obrovským mediálním drobnohledem
- ...na tomto místě jsem chtěla napsat "nevyspání", ale vzápětí mi došlo, že jsem matka
- bulvární novináři (já vím, ale zaslouží si být tu dvakrát)

Každý rok, znovu a znovu, mě dokáží naštvat články a hodnocení lidí, kteří na akci ani osobně nebyli a přesto vědí, že šlo o candrbál. Klišé, která už roky nejsou pravda a stejně se pokaždé objeví. Hodnocení úrovně akce podle toho, co měli na sobě její účastníci. Pro 1000 lidí je Ples v Opeře jedinečná událost, na kterou se rádi pečlivě připravují, užijí si program, catering, setkávání se zajímavými lidmi a především – vyberou za jeden večer milionové částky na charitu. Pro desítky a možná stovky tisíc lidí je Ples v Opeře to, co si v neděli přečtou v bulváru.
Dlouho mi trvalo povznést se nad to, že někdo dokáže jedním článkem tak neuvěřitelně znevážit práci tolika lidí, že o filantropickém smyslu celé akce se vlastně vůbec nepíše. Ples v Opeře je takové moje první dítě. Projekt, jehož rozměry jsme si první rok neuměli vůbec představit. Za tím, co jsme z Plesu vybudovali, je spousta práce, spousta emocí, spousta skvělých a nikdy nerealizovaných nápadů, spousta lidských příběhů.
Tady je ten můj: První ročník 2010/2011 jsem začínala připravovat jako produkční. Měla jsem v té době na 2 měsíce nechodící sádru. S berlemi a jednou teniskou jsem nachodila desítky kilometrů útrobami opery, abychom vymysleli ten nejlepší logistický systém pro catering, tu nejlepší scénu, to nejlepší všechno – protože pověst Plesu v Opeře byla v té době poměrně strašidelná. S takovou historií nebylo těžké, udělat to dobře. Ale my jsme to chtěli udělat nejlíp. Nechtěli jsme se srovnávat s tím, co bylo. Chtěli jsme udělat takový formát eventu, jaký tu dosud nikdo nedělal. A povedlo se to. Já jsem se během pár měsíců musela z produkční stát i tiskovou mluvčí, což kromě tiskových konferencí a televizních rozhovorů obnášelo také stoupnout si na pódium zaplněné Státní opery a mluvit. A já dost nerada mluvím před lidmi. Tím spíš před tisícovkou lidí.
Pár týdnů po prvním úspěšném plesu, ve velké pracovní euforii, přišel náročný (i když očekávaný) rozchod. A ještě o trochu později velká (a naprosto nečekaná) láska.
Během pár měsíců se mi úplně změnil život. Nejspíš proto, že jsem se změnila i já.
S každým dalším ročníkem jsme se snažili o něco navýšit kapacitu, protože poptávka pořád rostla. Sponzoři si nás začali hledat sami. Sestavili jsme tým naprostých profíků a zároveň skvělých lidí. A pořád nás to bavilo, každý ročník byl nepopsaný list.
Těsně před čtvrtým ročníkem jsem porodila první dítě, během pátého ročníku už jsem věděla, že jsem podruhé těhotná – taky jsem věděla, že je to rizikové těhotenství a tak to byl vůbec první ples, u kterého jsem viděla program ze sedačky prezidentské lóže. A musela jsem si říct, že děláme krásnou akci!
A letos, během vynucené pauzy, než se opera zase dostane do formy, jsem vlastně ráda, že je klid a zároveň se těším na to, až zase nebude. Ale hlavně mám čas si uvědomit, že jsem vděčná za všechno, co mi Ples v Opeře a hlavně C&B dalo – zkušenosti, zajímavá setkání s profíky ve svém oboru, s tzv. celebritami, s hosty, ze kterých se za ty roky stali přátelé a hlavně možnost pomáhat.
A největší dík za to patří Tomášovi – za důvěru, kterou do mě před 6 lety vložil a za to, jak změnil můj život. Víc, než jsme čekali ☺
Pozvracené tričko místo šatů Elie Saab dnes večer je toho důkazem.

12
INSTAGRAM FEED