Občas, když nemůžu spát, procházím e-shopy a multibrandové aplikace, dávám si do košíku ty nejzajímavější kousky, v duchu plánuji akce a příležitosti, kam bych je mohla vynést.
A občas ten košík na závěr odkliknu.
Výsledkem překvapivě není pestrý šatník plný oblečení pro každou příležitost, ale šatník, ve kterém je tucet černých kalhot, svetrů v neutrálních barvách, mnoho bílých košil a basic triček. Protože můj styl je dávno jasně daný a jakýkoliv pokus o jeho změnu končí zastrčeným barevným zákoutím skříně s nenošenými kousky.
Poslední impulzivní nákup jsem udělala přesně před 100 dny. Potom jsem si řekla, že mám všeho dost a nic nového si nekoupím. Rok.
Pár dnů jsem o tom ještě přemýšlela, střídavě pochybovala, a nakonec si vytvořila sama pro sebe pár pravidel a svůj záměr zveřejnila na Instagramu.

1) Nákup prádla, ponožek a sportovního oblečení je povolený. (ale neměl by sloužit ke kompenzaci nákupních endorfinů, mělo by se jednat o nezbytné a nevyhnutelné položky)
2) Second handy nebo swapy s kamarádkami jsou povolené.
3) Dostat oblečení jako dárek je povolené.

Odezva byla ohromná, podporující i kritická, jak už to u sociálních sítích bývá. Pro někoho to bylo příliš přísné, pro někoho naopak málo. Pro jiné to vůbec nebyla výzva, protože si nové džíny koupí jednou za dva roky, když se jim ty původní rozpadnou. Někdo by na sankční seznam zařadil i kabelky a boty. Mnoho lidí napsalo, že do toho jdou se mnou, že je to inspirovalo vytvořit si vlastní pravidla, že si třeba jen vytřídili šatník nebo při nákupech budou prostě víc myslet na to, jestli to opravdu potřebují.

Já jsem velmi rychle zjistila, jak mocná zbraň je reklamní newsletter a kolik mi jich denně chodí. Všechny jsem je odhlásila. Smazala jsem veškeré nákupní aplikace.
Zbývaly nástrahy ve formě reklam na sociálních sítích a samozřejmě kamenných obchodů. Ale zjistila jsem, že jakmile se mi moje rozhodnutí opravdu přecvaklo v hlavě, nic z toho už mě nedokázalo zviklat.

A co mi těch dosavadních 100 dnů bez nákupů dalo?
Ohromnou svobodu. Oblečení prostě úplně přestalo být tématem, o kterém přemýšlím. Neplýtvám časem procházením obchodů online ani offline, s myšlenkou „co kdyby tam měli něco hezkého".
Kreativitu, protože to, co už v šatníku mám zkouším nosit jinak.
Sebedůvěru. Nepotřebuji v kanceláři ani na Instagramu nikoho ohromovat novými kousky, protože vím, co nosím a proč a za tou myšlenkou si stojím.
Jistotu. Že ten rok bez nákupů vydržím a co víc, že mi určitě do budoucna zůstane návyk každý kousek oblečení racionálně zvažovat a zpochybňovat.
Komunitu. Pod hashtagem #mamdost22 se pravidelně informujeme a kontrolujeme. Motivujeme se, ale nejsme na sebe zbytečně přísné.
Úspory. Záměrně je uvádím na posledním místě, protože pro mě finance nebyly hlavním motivem, nikdy jsem nenakupovala nad svoje možnosti. Ale uznávám, že rozdíl je to značný.

Neusiluji o dokonalost, dost možná během těch 365 dnů zhřeším, nebo mě okolnosti donutí. Usiluji o zlepšení.

A vlastně je to mnohem lehčí, než jsem čekala. Ale to asi každá změna k lepšímu.