#matkazuzeta
21/04/2017
Charlie Gard

Kdyby to byl film, byl by to trhák – nemocné dítě, zoufalí rodiče, nereálný úkol, ohromná vlna solidarity, která jej pomůže splnit, velké emoce a happyend. Jenže on to není film. Je to realita, je to každodenní život mladé londýnské rodiny. A proto tam happyend chybí. 



Osmiměsíční Charlie Gard bojuje s vrozenou mitochondriální poruchou. Již několik měsíců ho při životě udržují pouze přístroje a protože byly vyčerpány všechny dostupné možnosti léčby, Charlieho ošetřující lékař proto podal k soudu návrh na jeho odpojení. Rodiče ale našli možnou alternativní léčbu v USA – její výsledky jsou nejisté, přesto jsou tamní lékaři ochotni Charlieho léčit. Náklady na jeho přepravu a léčbu činí 1,2 milionu liber. Soud dal rodičům měsíc na získání potřebných financí, než rozhodne o Charlieho dalším osudu.
Díky obrovskému nasazení rodiny a skvělé práci se sociálními sítěmi se #charliesfight stal brzy globálním pojmem a potřebné finance se podařilo sehnat.
I přesto ale soud minulý týden rozhodl o odpojení chlapce od přístrojů.
Proti vůli rodičů.
Své rozhodnutí zdůvodnil soudce tím, že je v Charlieho nejlepším zájmu nevystavovat ho další bolesti a umožnit mu důstojně zemřít. Upozornil také na nevratné poškození mozku, které by výrazně ovlivnilo kvalitu Charlieho budoucího života, a zmínil také nejistý úspěch léčby v USA. Rodiče, kteří s chlapcem tráví 24 hodin denně, jsou přesvědčeni, že bolesti nemá a reaguje na jejich podněty. Jsou smířeni s tím, že by Charlie byl postižený a že pokud 2 měsíce trvající léčba nepřinese žádné výsledky, nechali by syna odejít.
Chtějí pro něj jen jednu šanci. Šanci na život. Chtějí tak moc?
Jak se vůbec dá žít s vědomím, že stát rozhodl o životě a smrti vašeho dítěte?
Že lékař, do kterého vkládáte veškerou důvěru, podá návrh na jeho odpojení od přístrojů? 
Jak za vás může někdo rozhodnout, zda chcete nebo nechcete mít postižené dítě?
Jak se dá prožít zbytek života s otázkou "co kdyby..."?
Komu vlastně v dnešní době patří naše děti?
V Čechách by měl tento případ bohužel podobný průběh, s tím rozdílem, že k soudu by se ani nemusel dostat. Pacient, případně jeho zákonný zástupce, může s léčbou projevit souhlas či nesouhlas, o konkrétních medicínských možnostech a postupech ale vždy rozhoduje lékař. Pokud usoudí, že léčba již není možná nebo není ve prospěch pacienta, může sám rozhodnout o jejím ukončení bez souhlasu zákonných zástupců.
Jsou situace, kdy si říkám, zda si lékaři nehrají na Boha, zda ve jménu vědy neléčíme i případy, pro které by odchod byl přijatelnější alternativou. Případy, kdy tělo bude žít, ale kvalita života nejen daného pacienta, ale celé jeho rodiny, nebude mít s životem nic společného. Možná je to i Charlieho případ. Ale kdo z nás ví, jak bychom přemýšleli, pokud by pod těmi hadičkami leželo naše dítě? Já jen vím, že pokud by existovala naděje, sebemenší šance, chtěla bych ji zkusit. Za každou cenu.
V příběhu Charlieho Garda přijal roli Boha soudce Nejvyššího soudu, rozhodl o jeho smrti a rodičům dal 3 týdny na rozloučení. Ti ale nic nevzdávají a momentálně sbírají podpisy pod petici, která by zajistila projednání Charlieho případu v parlamentu.
Podepsala jsem, protože případ Charlieho Garda už dávno není o lékařských posudcích a prognózách, ale o rodičovských právech a naději.

Podepíšete i vy? Odkaz je zde.

58
INSTAGRAM FEED