Kromě všudypřítomného strachu a obav vás mrzí, že nezažíváte ty úplně nejobyčejnější věci, které novopečení rodiče dělají – žádné radostné SMS s oznámením jména a váhy, žádné roztomilé fotky. První týdny je vám líto, že miminku ani nemůžete nic obléknout, další týdny je vám líto, že mu oblékáte velikost 44 přes sondy, čidla a hadičky. 
Ale nejtěžší je vracet se každý den domů sama.
Matilda přišla na svět trochu dramaticky ve 32. týdnu těhotenství. A ačkoliv pro mě těhotenství rozhodně nebylo nejkrásnějším obdobím v životě ženy, ty 2 měsíce bych ještě ráda vydržela.




Jakmile mě na kontrole připojili na monitor, bylo mi z náhlého spěchu a vážných pohledů jasné, že je něco špatně. Potom už si pamatuji jen míhání zářivek nad hlavou, když se mnou běželi chodbou na operační sál, křik, spěch a strach. A od té doby už nic nebylo tak, jak si to člověk plánuje.
Z narkózy jsem se probrala na JIP, neměla jsem břicho, neměla jsem dítě, neměla jsem informace. Matně se mi vybavilo, že jsem na cestě ze sálu viděla Tomáše, který mi na telefonu ukazoval fotku rozmazané červené šmouhy, se slovy "neboj, brečela". Neustále jsem se snažila urgovat sestry o nějaké informace, ale většinou jsem se dočkala jen odpovědi "Tady platí žádné zprávy – dobré zprávy. Kdyby bylo něco špatně, už byste to věděla." Tak díky.
Teprve ve 23 h v noci za mnou přišel pediatr a tak jsem po 8 hodinách bolestí a strachu konečně zjistila, že mám dceru, která žije, váží 1,4 kg a leží na jednotce JIP/RES, pro děti, které potřebují neustálou péči a pomoc s dýcháním. 
Na jednotce intenzivní péče si pobyla první týden a dalších 5 potom na Oddělení intermediární péče. 6 týdnů, kdy jsem každé ráno vytáčela číslo na oddělení s obavami a vědomím, že přes noc se mohlo stát cokoliv. 




A potom konečně přišel ten velký den, kdy naše dcera dosáhla 2 kg a byla dostatečně dlouho stabilní na to, aby mohla jít domů. A i když jsem se nemohla dočkat, byla jsem pořádně nervózní.
Vztah s nedonošeňátkem je svými fázemi podobný partnerskému vztahu: Víte, že se někdy potkáte. Představujete si všechny okolnosti a jaký ten váš parťák asi bude. Když se to potom stane, je všechno jinak a zdaleka ne dokonalé. Ale je to láska. Začnete se vídat, pomalu se poznáváte, sotva se ho odvážíte dotknout, i když byste ho nejraději objímala pořád. Další měsíc jen tak randíte, trávíte spolu několik hodin denně, nakonec i pár nocí, až to nevyhnutelně dospěje k tomu, že spolu začnete bydlet. Nemůžete se dočkat a zároveň máte spoustu pochybností – nevíte, jaké má zvyky a biorytmy, jestli se mu u vás bude líbit, jestli se nějak sžijete. Ale víte, že to chcete.




A od té doby jsme 4. Matilda je usměvavé miminko, pořád je maličká a pořád je pod dohledem mnoha odborníků – kardiologie, neurologie, rehabilitace, specializovaná riziková poradna. Jsou týdny, kdy máme 4 lékařská setkání během pár dnů.
Máma se musela naučit být trpělivá, moc neplánovat a hlavně nesrovnávat. Dát jí čas a nechat ji jít vlastním tempem – má na to ostatně celý život. A i když teď bojujeme naše malé každodenní bitvy, stejně jako všechny ostatní mámy a děti – ať už donošené a zdravé, nebo různými způsoby výjimečné – nezapomněli jsme na všechno, co pro nás lékaři a sestry v ÚPMD udělali.
Ale ani na to, jak jsem se během Matildiny hospitalizace cítila a co mě trápilo:

— že moje dítě vlastně není moje, protože většinu času se o něj stará někdo cizí
— že zanedbávám svoje druhé dítě, kterému v té době bylo 19 měsíců 
— že jsem 2 měsíce naprosto podřídila snaze kojit a pochopit systém transportu mateřského mléka a mléčné banky (což se mi asi stejně nepodařilo) 
— že jsem si celou dobu připadala jako ve škole – pořád někdo sleduje co a jak s vlastním dítětem děláš a jestli jsi nedorazila se zpoždením. Víc pokut za rychlost jsem asi nikdy nedostala. Jenže dorazit o pár minut později může znamenat žádné kojení a žádné koupání. Časový harmonogram na oddělení je nemilosrdný. 
— že podmínky tzv. Pokoje pro matky jsou tak tristní, že jsem se po první noci opět rozhodla dojíždět. A to rozhodně nebyla ta jednodušší varianta. 

Rozhodla jsem se to dobré oplácet a to špatné měnit. Díky síle sociálních sítí se o příběhu lvice Matildy dověděla Linda, která do Česka vozí dětskou značku Petit Bateau. Netrvalo dlouho a vznikl projekt „Daruj nejmenší brnění pro největší bojovníky", díky kterému se daří trvale přispívat oddělení Intermediární péče. Stačí si osobně nebo online koupit obleček v pre-born velikosti a ten tak poputuje rovnou do Podolí, včetně plné částky za jeho pořízení – symbolických 200 Kč. Velkou výzvou je najít způsob, jak podpořit nejen nedonošená miminka, ale také jejich rodiny, hlavně maminky. My jsme v Podolí strávili 6 týdnů, ale viděla jsem tam mnoho příběhů, kdy rodiny přesunuly svůj život mezi nemocniční zdi na několik měsíců – což je náročné nejen psychicky a fyzicky, ale také finančně. Matilda si svoje bitvy musí vybojovat sama, s tím ostatním ale může pomoc každý z nás.

Začněme třeba tady: http://www.petit-bateau.cz/cs/pomozte_detem.